Plakáty od Neprakty

ze sbírky Jaroslava Kopeckého

vernisáž v pátek 17. 9. od 18 h
hudební doprovod Vladimír Veit
výstava potrvá do 7. 11. 2021
kurátor a autor textu: Pavel Ryška
architektura výstavy: Petra Ptáčková Osovská, Jiří Ptáček
grafika: Gabriela Vrchotová
spolupráce při realizaci výstavy: Eva Volfová, Ivana Pešková
poděkování: Jaroslav Kopecký, Daniela Winterová

 

Plakáty, vývěsky a letáky Jiřího Wintera

Po úspěšném vystoupení Československa na Světové výstavě Expo 58 v Bruselu se široké spektrum užité grafiky otevřelo výtvarným experimentům. Designéři i umělci ve svobodném povolání začali při navrhování knižních obálek, inzerátů nebo plakátů pracovat s koláží a fotomontáží, používali plošně stylizované formy, abstraktní struktury i geometrické tvary. Své místo měla na plakátech také karikatura; koncem padesátých let se už neuplatňovala jen v politické propagandě, ale také v obchodní reklamě, která humoru a nadsázce dlouho odolávala a vyžadovala realistické zobrazování nabízeného zboží.

Kreslíře Jiřího Wintera však experimentování a přehodnocování odkazu meziválečných avantgard vůbec nelákalo. Když se zúčastnil prvního vystoupení tvůrčí skupiny Máj 57, vystavil parodické verze tabulí jarmarečních zpěváků a soubor kreslených vtipů. Jako karikaturista se snažil vyhýbat politické satiře; s oblibou inscenoval dramatické situace, jejichž náměty často vycházely z krvavých historek a strašidelných balad. Rychle si vytvořil osobitý, dobře rozpoznatelný styl a jeho nosaté figury s výraznou obrysovou linkou našly uplatnění v nejrůznějších propagačních prostředcích – od zápalkových nálepek až po kulturní, osvětové i obchodní plakáty. Podobně jako v kreslených vtipech dokázal i v zakázkové práci využít znalosti historické módy, starožitností a exotických předmětů. Typickým příkladem je série vývěsek „O spoření podle Neprakty“, kterou v roce 1963 nakreslil pro hlavní správu sítě spořitelen. Po úvodním obrázku shrbeného opočlověka, jenž „před půl milionem let ještě nespořil a taky si nemohl nic koupit“, následovala přehlídka nevhodného ukládání peněz od antiky až po současnost – například v dutině staré vrby nebo v topeništi kachlových kamen. Teprve poslední scéna představila šťastnou rodinu, která si pořídila vkladní knížky. Radostné úsměvy vyjadřovaly pevnou víru, že peníze jsou v bezpečí – a navíc mohou být při slosování zhodnoceny až do výše padesáti tisíc korun, což byl více než pětinásobek tehdejší průměrné roční mzdy.

Optimistické kresby Jiřího Wintera začaly brzy využívat i další hospodářské organizace a státní instituce. K pravidelným zákazníkům patřil Ústřední ústav zdravotnické osvěty, ministerstvo obrany, nebo národní podnik Sběrné suroviny. Zatímco v prvních budovatelských letech se mládež ve shánění odpadových materiálů přímo předháněla, o deset let později už vyžadovala atraktivní pobídky. K nejúspěšnějším akcím patřily soutěže, které školákům umožňovaly vydělat si sběrem starého papíru a kovového šrotu přes tři tisíce korun a pořídit si společný televizor. Winterovy plakáty televizní soutěže propagovaly – a zároveň sloužily jako programy vysílání pro žákovské kluby.

Veselé dětské postavičky, které si povídaly nebo živě reagovaly na televizní obrazovky, však byly spíš výjimkou. Tak jako v kreslených vtipech autorské dvojice Neprakta, i na plakátech Jiřího Wintera se zabydleli jeskyní lidé  rytíři, renesanční kavalíři, alchymisté, mistři popravčí, indiáni a kovbojové. Neandertálci pomáhali šířit osvětu odlehčenou společenskou satirou, když mládeži tvrdili, že místo pravidelné hygieny stačí občas pořádně zmoknout, nebo názorně předváděli, kolik času se ušetří, když se půjde spát v botách. Spoře oděné či dokonce obnažené dívky kyprých tvarů se promenovaly na obrázcích, které propagovaly loterijní hry, nebo doporučovaly služby komunálních podniků. Historické i prehistorické postavy a mytologické bytosti nabízely též autokosmetiku, laky na nábytek, antikorozní spreje a spoustu dalších produktů technické a spotřební chemie. Zatímco západní reklama ukazovala zboží tak, aby po něm spotřebitelé toužili jako po kousíčku dokonalé budoucnosti, v socialistické propagaci to byli dávní (i celkem nedávní) předkové, kteří současným konzumentům záviděli skvělé výdobytky znárodněného průmyslu.

Jiří Winter samozřejmě navrhoval také plakáty k výstavám „firmy“ Neprakta. Přestože čtenáři většinu vtipů znali z novin a časopisů, rámované originály, rozvěšené ve výstavních síních, představovaly atraktivní způsob prezentace kresleného humoru.

Plakáty si objednávali rovněž umělcovi blízcí přátelé, například doktor Zdeněk Veselovský. Pro ředitele Zoologické zahrady Praha nakreslil Winter plakát s tučňákem a plameňákem na sytě modrém pozadí. Tento výrazný a působivý obraz, který zval návštěvníky do pražské Troje, měl (stejně jako většina plakátů určených pro výlep) formát A1, jehož rozměry se vyrovnaly otevřeným stránkám Rudého práva. Větší plakáty se vyráběly jen zřídka, protože vyžadovaly zvláštní povolení.

Pokud náklad nepřesahoval pět tisíc kusů – a jednalo se o stylizovanou kresbu s pevnými konturami a stejnoměrně zabarvenými plochami – používal se levný a rychlý tisk z linolea. Ofset se vyplatil až při vyšších nákladech, které se v případě celostátního výlepu (v krajských a okresních městech i ve větších obcích) blížily ke třiceti tisícům výtisků.

Některé plakáty sloužily jako poutače ve výkladních skříních; menší formáty A3 nebo A4 se vyvěšovaly v interiérech veřejných budov, kde si je každý mohl v klidu prohlédnout a přečíst. Plakáty, vývěsky i letáky sledovaly v podstatě stejný cíl, ale menší tiskoviny mívaly detailněji propracovanou grafiku a obsahovaly větší porce textu. Přestože Winterovy plakáty dokázaly zaujmout především obrazem, ani slovem nijak zvlášť nešetřily. Rozvržení ikonické a verbální části obvykle připomínalo Nepraktovy ilustrované anekdoty, v nichž bývaly obě složky zřetelně oddělené. I když Jiří Winter odevzdal s kresbou také komentář, typografii a grafické zpracování měla většinou na starosti tiskárna. K výjimkám patří rukopisný slogan „Na dovolenou knihu“, který se v roce 1960 objevil na plakátě pro Sdružení československých nakladatelství a knižního obchodu jako přímá řeč uzavřená do bubliny. Kaligrafie se uplatnila také na divadelních a filmových plakátech. Například upoutávka na satirickou komedii Příště budeme chytřejší, staroušku!, uváděla jména herců a členů výrobního štábu jako nápisy vyškrábané do omítky vězeňské cely.

Plakáty Jiřího Wintera mohou být zábavnou podívanou, ukázkovými příklady užité grafiky nebo historických tiskových technik, ale také svědectvím o charakteru společnosti socialistického i polistopadového Československa. Výmluvná je například proměna zobrazování výprasku, který už od šedesátých let patřil k jednomu z nejoblíbenějších motivů Nepraktových vtipů. Kreslíř musel velmi často zakrývat hýždě vyplácených slečen punčochami nebo spodničkou a obrázky před nařčením z pornografie chránit přijatelným rámcem trestání neposlušných dcer. Mrskání nahé a spoutané ženy na velkém nástěnném kalendáři Olšanských papíren na rok 1991 sice také provází komentář, který nás informuje o tom, že před čtyřmi staletími byl tímto způsobem veřejně potrestán každý, kdo nešetrně nakládal s papírem, ale krvavé šrámy, které na zadnici směle vystupují, signalizují, že někdejší tabu padla společně se železnou oponou.

Pavel Ryška

 

 

 

 

Městská galerie Týn nad Vltavou/galerie@kultura.tnv.cz/tel. 385 772 219/otevřeno: út-ne 13- 17 h

Galerii provozuje Městské centrum kultury a vzdělávání