I.
Tato výstava je o kurátorské praxi, konkrétně o zkušenosti Petry coby bývalé kurátorky Městské galerie v Týně nad Vltavou. Petro, strávila jsi prací na místní kulturní zahrádce osm let. Ve tvém knižním Manuálu kurátorky můžeme vidět s vtipem vyobrazené různé výzvy, kterým jsi zde čelila. Kromě toho, že ti zůstalo šest neviditelných rukou, co ti tato zkušenost dala do života?
PH: Přesvědčení, že stojí za to si stát za svojí vizí. Díky práci v galerii jsem poznala dost milých a zajímavých lidí z našeho města, okolí i odjinud.
II.
Jirko, tebe vnímám spíše jako kurátora na volné noze. Několikrát jsi sice byl i stálým kurátorem v konkrétních institucích, nicméně zdá se mi, že preferuješ volný pohyb napříč galeriemi. Čím to je a kde vidíš výhody a nevýhody jak volné, tak stálé pozice kurátora?
JP: Máš pravdu, že mou profesní dráhou se vine řeka práce pro různé galerie a kulturní organizace. Je pro mě zajímavé vstupovat do nových prostředí a představovat současné výtvarné umění novým lidem a kulturním komunitám. Dělal jsem to tak i v dobách, kdy jsem byl někde stálým kurátorem. Nicméně neřekl bych, že kurátorství „na volné noze” preferuji. Hůře se tak vytváří jakási komplexní výpověď, kterou kurátor*ka současného umění může chtít učinit. Má-li v rukách dramaturgii nějaké instituce, či alespoň jasnou a stálou pozici v ní, může se takové výpovědi věnovat a budovat ji krok za krokem v něco většího.
III.
Ostatně, kdo je to ten kurátor? Vaše oblíbená nebo zbrusu nová definice k poslání a náplni tohoto skvělého džobu.
PH: Záleží, v jakém typu galerie kurátor pracuje, ale pokud mám brát svoji zkušenost kurátorky malé městské galerie, tak ideál vystihují slova jako univerzální, obětavý, flexibilní, spolehlivý, blázen do umění, člověk s dobrým time managementem…
JP: Ve spojení „skvělý džob” slyším ironii. Ale on to v jistém směru skvělý džob je. Není skvěle placenou prací, to asi má zaznít, aby nám lidé nezáviděli. Pro část veřejnosti je dokonce takovým parazitováním na talentu jiných. No, nějaký ten umělec se čas od času v tomto duchu takto dá slyšet. Ale s takovými umělci*kyněmi nespolupracuji. Vždyť sami dávají najevo, že to nepotřebují. Naopak, skvělým džobem se stává, je-li kurátorství postaveno na vzájemné důvěře, že umělecké tvorbě chceme vytvořit ty nejlepší podmínky, aby sama dobře vyzněla a zároveň zarezonovala u veřejnosti. Kurátorství má svůj intelektuální i praktický rozměr. Kurátor musí být empatický, umět rozvíjet cizí myšlenku, přinést vlastní pohled, ale poznat hranici, kdy ho prosazuje na úkor autorských záměrů umělce*kyně. Musí umět upozornit na různá úskalí, být snílek i praktik. Má-li k tomu na starosti celou galerii, jako tomu bylo v Petřině případě, musí být schopen zvládnout produkci i administrativu. A v krajním případě třeba navrhnout pozvánku, vytřít galerii po vernisáži a odřídit dodávku s obrazy, když řidič ulehne s angínou. Proto jsem v textu pro Manuál kurátorky nadělil Petře šest rukou, jako nějaké indické bohyni. Myslím, Dominiko, že už ti také nějaké ty ruce navíc rostou.
IV.
Zajímalo by nás, jak jste ke svému povolání dospěli. Není to úplně nejtypičtější dětský sen. Tedy, alespoň neznám žádné dítě, které by mi řeklo: „Až vyrostu, chci být kurátorem umění.” Vzali byste nás ve zkratce do svých příběhů?
PH: Já jsem od malička chtěla být malířka. Můj sen se mi vlastně splnil, i když jsem spíše kreslířka s intermediálními přesahy. Práci kurátorky mi přinesl život sám. Prvně v Blansku, kde jsem vedla galerii tři roky. Byla jsem čerstvě po škole, plná obav, co vlastně budu dělat. Shodou okolností tam zrovna hledali nového vedoucího, tak jsem se přihlásila. Tady v Týně to bylo podobné. Když odešla paní Hanušová, hledal se někdo nový. Znovu jsem to zkusila a vyšlo to.
JP: Já zase chtěl být námořníkem. Nedávno mi došlo, že se mi to splnilo. Jen namísto moře pluji po kolejnicích železnic a vyloďuji se na podivuhodných ostrovech kultury. Všude jsem návštěvníkem, ale někde už si na mě zvykli. Když se ale pokusím na tvou otázku odpovědět v krátkosti. Vše se stalo tím neorganičtějším způsobem, jakým mohlo. Kdysi dávno, snad tisíc let zpátky, jsem udělal první výstavu. Díky ní jsem poznal lidi, kteří ode mě chtěli druhou a třetí výstavu. A tak to pokračuje vlastně dodnes. Všechno jsem se učil po cestě.
V.
Máte (nebo měli jste) pro svou práci konkrétní vzory? Pokud ano, jaké a v čem jsou pro vás podnětné?
JP: Vždy říkám, že nejzajímavější pro mě je to, co neumím, ale umět bych chtěl. Zaujmou mě tím umělkyně a umělci, ale také kurátorky a kurátoři. Vůči spoustě umění nebo výstav mám výhrady, když vidím, že nás jako publikum chtějí ošidit. Jo, jo, také tací jsou mezi námi a není jich málo. Ale umím také obdivovat. Nenapodobuji to, učím se od nich. I když tohle učení se nepodobá memorování v hodinách na základní škole. Má-li mi něco dát, musí jít hlouběji, být vstřebáno.
PH: Mám několik kurátorů nebo kurátorek, které obdivuji, nebo mám prostě ráda jejich práci. Vyjmenuji aspoň některé. Určitě je to Jiří Ptáček, jak umí používat jazyk a jeho metafory v psaném i mluveném slově, jeho nekompromisnost. Jana Písaříková, jaké zajímavé projekty dělá spolu s týmem v blanenské galerii a občas i jinde a také, jak se stará o Jiřího Valocha. Ondřej Chrobák pro jeho smysl pro humor, Marcel Fišer, klobouk dolů, co vybudoval a pořád rozvíjí v chebské galerii. Vždy mi je líto, že je Cheb tak z ruky. Michal Škoda za těch spoustu uměleckých osobností, které dovezl do Česka. A jiní…
VI.
Co na kurátorování opravdu nemáte rádi? A naopak, co vás hodně baví a udržuje vám hladinku optimismu potřebnou pro přeskakování polínek nesnází v kulturním sektoru?
PH: Nikdy se mi nechtělo do psaní textů. V tom jsem se nikdy necítila úplně dobrá. Fakt jsem nad tím trávila hodiny. Bavila mě nejvíc ta setkání s osobnostmi z uměleckého světa. Ať už to byli známí, kamarádi, nebo jsme se seznámili teprve skrze připravovanou výstavu, ve většině případů jsem si před vernisáží užívala pocit blízkosti toho uměleckého „světa”, „artworldu” :-).
JP: Ne, Petro, to jsem přeci já, kdo opravdu nerad píše texty k výstavám. To je práce, u níž jste nejvíce sami, se všemi svými pochybnostmi. Lidé mi sice říkají, že se jim mé texty čtou dobře, ale já bych si nejraději usekl ruce, abych už znovu to mučení klávesnicí nemusel podstoupit. Jsem neblaze proslulý pozdním odevzdáváním textů. A nebaví mě vyjednávání o mzdě. Galeristé většinou dopředu neřeknou, co vám chtějí nabídnout. Většinou je to pak extrémně málo a ještě si o to ponížení musíte sami říct. V tvé otázce mě ale zaujala formulace „hladinka optimismu”? Připomněla jsi mi dánský film Chlast, jehož hrdinové si kvůli radostnějšímu životu začnou udržovat půl promile alkoholu v krvi. Ne, takhle na to nejdu. Velevážené publikum odpustí, ale polínka nesnází přeskakuji v první řadě kvůli umělectvu a jejich umění. Obojí mi za to stojí.
VII.
A tedy, jak udeřit hřebíček na hlavičku? Kdy se podle vás výstava povede?
PH: Ta povedenost je relativní. Já jsem ji vnímala, když jsem z hotové instalace cítila vnitřní spokojenost, radost, krásu…
JP: Souhlasím s Petrou, že také nikdy nevím jistě, jestli se nám výstava povedla. Mohu tušit, že se tak stalo, ale i tehdy se může stát, že ji nepřijme diváctvo. Nenajde k ní cestu. Jindy ale naopak dobře vím, že se výstava nepovedla. Nemusí to na ní být vidět, protože jsem si třeba jako kurátor nesedl s vystavujícími. Nebo jsem výstavu chtěl mít jinou, ale nešlo to zařídit nebo zaplatit, a těch kompromisů už bylo příliš. Někdy chybí trochu času, jindy jsem unavený a něčeho si nevšimnu. Upřímně, občas bojuji s tím, abych kvůli vyčerpání nenechal něco plavat. A to nepatřím mezi patologické perfekcionisty, jací v umění rovněž působí. Hřebíček tedy člověk zatlouká ve víře, že pod omítkou není tvrdý kamínek. A i když tam není, tak hrozí, že se jednou za čas praštíte kladivem do palce. Jsem pravák, takže bych byl rád, kdyby jednou v budoucnu mé paměti napsal palec mé levé ruky. Pamatuje hodně.
VIII.
Rady do života. S trochou moralistní nadsázky dejte nám, návštěvníkům galerií, pár rad, jak se přiblížit k porozumění současnému umění.
PH: Dívat se na umění jako dítě, bez předsudků a očekávání něčeho „posvátného”. Vnímat umění skrze současnou žitou realitu.
JP: Neříkat si, že k současnému umění nenajdete cestu. Nesoudit dopředu, že současné umění za nic nestojí. Vzít na vědomí, že umělkyně a umělci jsou vašimi současníky, vpletení do složitého světa stejným způsobem, jakým jste do něj vpleteni vy. Zkoumají ho a ne všechno, co přitom objeví, nás musí oslovit. To však není ani jejich, ani vaše vina. Prostě zaměřili pozornost jinam, než jsme ji zaměřili my. Zkuste jít aspoň kousek cestou jim naproti. Chtějí nám něco sdělit prostřednictvím obrazů. Na vernisáži mé minulé výstavy v Týně se na mě obrátila jedna návštěvnice s tím, že díla jednoho malíře jsou ponurá a depresivní. Rozhořčovalo ji to. Přitom ty obrazy velmi dobře uchopila. Jen se nechtěla smířit s tím, že ji někdo chce předat něco tak tíživého. Myslím, že kdyby jí o podobných emocích vyprávěla dcera, tak by jí něžně objala. Pomyslně vzato to mohla udělat i při pohledu na ty „ponuré obrazy”.
IX.
Mohli byste nám také věnovat několik motivačních slov, proč bychom měli o podobnou těžkost dobrovolně usilovat a jakápak dobra z toho plynou.
JP: Před dvěma týdny jsem u českobudějovické pošty s hlubokým zoufalstvím civěl na velikonoční výzdobu, kterou „udělaly” děti z místní mateřské školky. Přitom zjevně byla dílem jejich učitelek. Napadlo mě, že kvůli tomuto přístupu, kdy nám odmalička výtvarný projev korigují lidé, kteří nejlépe vědí, jak má dětský projev vypadat, zůstává vizuální gramotnost většiny z nás tak zoufale malá. Kdybychom na tom byli lépe, dokázali bychom si vzájemně nakreslit to, co si neumíme povědět slovy. Co neumíme povědět druhému, ale často i sami sobě. Současné umění není žádná učebnice, ale dává nám nahlížet do možností, jak a k čemu všemu se lze vyjádřit obrazem. A jak prostřednictvím obrazu, nebo třeba i zvuku a pohybu, dokážeme o stejné věci „mluvit” jinak. Pomáhá nám to uvědomit si, kolik bohatství v sobě mají i ti, co o sobě tvrdí, že jsou „bez fantazie”. O fantazii totiž vůbec nejde.
PH: A taky proto, že v galerii můžete vidět, prožít, zažít jedinečné věci. Nenajdete je ani v kině, ani v křesle doma pod oblíbeným obrazem, je potřeba vykročit směrem k umění. Ideálně na komentovanou prohlídku, nebo něco podobného.
Děkuji.
Dominika Kunzová
Městská galerie Týn nad Vltavou 2026
Program výstav k 30. výročí založení galerie
